Baroko a Kosmonosy

Třicetiletá válka znamenala pro ves Kosmonosy pohromu jako pro většinu obcí v tehdejším Království českém. Snad jediným štěstím bylo, že nezanikla jako některé jiné ve středním Pojizeří. S válkou byly spjaty i významní majitelé kosmonoského panství. Jedním byl slavný válečník německé národnosti Gottfried Heinrich (česky Bohumír Jindřich) Pappenheim, generál císařských vojsk, pod vedením vévody Albrechta z Valdštejna. Pappenheim padl v roce 1632 ve známé bitvě u Lützenu v Sasku, stejně jako jeho protivník, švédský král Gustav Adolf. V této době již probíhalo období, které silně ovlivnilo politiku, hospodářství a co nás nejvíce zajímá, i kulturu země, našeho kraje a samotných Kosmonos – ty zvláště pronikavě.

Naše obec měla tehdy dvě centra: jedním byla renesanční krajířovská tvrz, Pappenheimem poněkud renovovaná, hospodářským dvorem a oborou pro zvěř, druhým centrem byla vlastní poddanská ves, soustředěná především kolem kostelíka sv. Martina. Ten byl však od husitských válek v ruinách, na mše se muselo až do Michalovic, kde byla tehdy i fara, hřbitov zde však bezpochyby existoval.

Skončila třicetiletá válka a zubožená země se opět dostávala do „normálních“ poměrů spojených však s mnohdy násilným šířením katolicizmu (nezapomeňme, že sousední město mělo v té době přízvisko „Bratrský Řím“) a bohužel pronikáním němčiny a cizí šlechty. V roce 1650 však panství kupuje český šlechtic, patřící k vítězné pobělohorské garnituře, Heřman Černín z Chudenic. Kosmonosy, prostá venkovská obec, se rázem dostávají do stavebního varu ve slohu nastupujícího baroka.

Baroko začalo jako umělecký kontroverzní sloh, který se začíná projevovat koncem 16. století v Itálii a Španělsku, postupně ovládl Evropu a trval zhruba do roku 1780. Zvláštní tvary baroka daly tomuto slohu i jméno: buď podle italského slova „barocci“ tj. podivný a nebo, pravděpodobněji, podle portugalského názvu perly nepravidelného tvaru – „barocco“. Zdá se, že sloh se lidem zprvu nelíbil. Záhy se však baroko po Evropě a samozřejmě i v našich zemích rozšířilo nejen velmi rychle, ale stalo se slohem téměř univerzálním – pro panovníky a po prostý lid (viz selské baroko)

Základní znaky barokního stavitelství

• stavby mají působit monumentálně
• mají okázalou vnější i vnitřní výzdobu – členitý povrch fasády a stěn z malty i štuku, mramoru a zlata
• vše má vzbuzovat zdání pohybu, včetně u četných soch světců
• mají působit na city a vzbuzovat malost člověka před Bohem, – kontrast bídy pozemského života a krásy nadpozemského
• okolí bývá téměř vždy architektonicky i sadovnicky upraveno

Do Čech se baroko dostává již začátkem 17. století ; mezi nejranější světské stavby patří Matyášova brána na Pražském hradě a z  církevních staveb kupodivu luteránský kostel na Malé Straně (1611 až 1613), po vítězství katolíků na Bílé hoře (1620) známý jako kostel Panny Marie Vítězné. První a dlouho největší barokní palác je Valdštejnský na Malé Straně, postavený v letech 1624–1630. Císařský generalisimus, již zmíněný frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna, byl soused Černínů. Hranice jeho panství začínaly již za zdí Obory, část území na místě dnešního kláštera musela být od Valdštejna dokonce odkoupena. Ostatně ani Černínové v Praze nenechali nikoho na pochybách, že i oni patří k velmi významným osobnostem království resp. habsburského císařství. Od roku 1669 (to již téměř 20 let vlastnili Kosmonosy) budovaly čtyři generace Černínů na Hradčanech monumentální palác (dnešní ministerstvo zahraničí). Zatímco hlavní průčelí Valdštejnského paláce má 60 metrů, Černínský má již metrů 135! Velikost Černínského paláce podráždila i císaře, který se o něm pohrdlivě vyjádřil jako o stodole Architekty paláce se postupně stali již tehdy významní umělci: Francesco Caratti, Giovanni Battista Maderna a Giovanni Battista Alliprandi. Všichni se jistě navzájem dobře znali, projektovali velkou řadu staveb i jinde v Čechách, postupně se podíleli i na stavebním rozvoji Kosmonos.

Slavní architekti v Kosmonosích

Francesco (František) Caratti
(*1615–1620 Bissone, kanton Ticino ve Švýcarsku – † leden 1677 Praha)
Základy řemesla získal v severní Italii, v učení pokračoval ve Vídni a do Prahy přišel přes Moravu, kde pracoval v roce 1645 ve Valticích. Od roku 1652 je činný v Čechách. Pracoval tu převážně na šlechtických a církevních zakázkách na objednávku předních šlechtických rodů, mj. Lobkoviců, Michnů, Nosticů, Thunů, Slavatů. V roce 1669 vstoupil do služeb Černínů a setrval tam, dobře honorován, až do smrti. Stal se tvůrcem a hlavním představitelem monumentálního architektonického stylu, který do jisté míry neměl v Čechách rovnocenného pokračovatele. Jeho nejvýznamnějším a nejznámějším dílem je již zmíněná stavba největšího pražského paláce – Černínského, na jehož výzdobě se podílela řada kosmonoských řemeslníků.

V Praze postavil ještě kostel sv. Máří Magdaleny na Malé Straně, mimo Prahu se zaskvěl zejména přestavbou roudnického zámku.

V Kosmonosích projektoval piaristický kostel Povýšení sv. Kříže (1670 – 1674), ale i světské stavby jako dnes už bohužel neexistující hostinec U Lva (1672– 1673) a jeho mistrovským dílem je symbol Kosmonos, zvonice (campanilla) v areálu Lorety z roku 1673.

Giovanni Battista (Jan Křtitel) Maderna
( * ? – † ?)
Byl nejvýznamnějším žákem F. Carattiho, nikdy však nedosáhl jeho kvalit. V Kosmonosích projektoval piaristický klášter (1688 – 1694).

Giovanni Battista Alliprandi
(*1665 v Itálii – † 13.3.1720 v Li­tomyšli)
Italský architekt, vyučen ve Vídni, v roce 1690 poprvé doložen v Čechách, od konce 17. století pracoval samostatně. Navrhoval palácové a zámecké stavby s plasticky komponovaným průčelím, ale i chrámové budovy s centralizujícím půdorysem. Ovlivněn vídeňským barokem (J. B. Fischer z Erlachu).

Jeho práce obohatila v tom nejlepším řadu českých měst. V Praze (stavby a přestavby paláců Přehořovského, Lobkovického, Kaiserštejnského, Hartigovského, interéru Černínského paláce), Chlumek v Luži u Vysokého Mýta, kde byl tehdy ještě jen polírem – dozorcem na stavbě ( poutní kostel 1665–1720) . V Kuksu pro F. A. Šporka barokní komplex s kostelem Nejsvětější Trojice se sochami od Matyáše Bernarda Brauna.

Poznámka: Hrabě František Antonín ze Šporku, který roku 1715 koupil od panství Benátského vrch Čihadlo, na němž roku 1718 založil kapli sv. Jeronyma a letní zámeček La Maison de Bon Repos (Dům oddechu), tam trávil mnohé chvíle odchytem ptactva, na něž líčil různé pasti. V jeho držení byl zámek až do roku 1722, kdy prodal panství Františku Josefu, hraběti Černínovi z Chudenic s podmínkou možnosti užívání Čihadla, kdykoliv by zde v kraji pobýval. Protože však nový pán upadl do dluhů, koupil hrabě roku 1734 Lysou se zámkem Bon Repos zpět.

Stavby nebo přestavby zámků Alliprandi projektoval v Liblicích (1699–1706) a Hoříně u Mělníka (asi 1700), ve Veltrusích (počátkem 18. století), ve Vinoři (1719). Vztah k piaristům osvědčil projektováním koleje a kostela sv. Anny v Benešově (1708), kostela Povýšení sv. Kříže a gymnázia (1714 – 1719) v Litomyšli.

V Kosmonosích teď už nám známý „Jan Křtitel“ projektoval barokní přestavbu zámku, náměstí / ulici Lípy se čtyřřadou alejí lip a konečně, co se týká piaristů, navrhl stavební úpravy kostela i kláštera (asi 1699).

Zatímco barokní stavitelství bylo svěřeno cizincům, i když zdomácnělým, prakticky veškeré sochařské a řezbářské práce v interiérech i venku, v obci a okolí patří domácím. Mezi nimi vynikli řemeslníci kosmonoské rodiny Jelínků, dnes považováni za významné umělce, jejichž díla se dostala na mnoho míst Čech a jména jsou známa i za hranicemi země. Loreta v Kosmonosích se postupně stává místem pro trvalou expozici jejich díla.

Seznam nejvýznačnějších barokních staveb v Kosmonosích

zámek (1697–1709, G. B. Alliprandi)

kostel Povýšení sv. Kříže (1670 – 1674, F. Caratti)

klášter a gymnázium řádu Piaristů (1688–1699 G.B.Maderna)

pět domů pro potřeby piaristického gymnazia V Lipách (asi druhá pol. 17. stol. F. Caratti) – pavilony pro ubytování studentů a rektora

dvě panské (obecní) sýpky (asi druhá pol. 17 stol., F. Caratti)
(jedna v r. 1885 přestavěna na školu)

bývalý panský hostinec (1672–1673, F. Caratti)

zvonice (campanilla) (1673, F. Caratti)

Loreta (1704–1712, G.B.Alliprandi) – Santa Casa, ambity a kaple sv. Martina

Panský špitál (nemocnice) (po roce 1650)

Textilní manufaktura (štift) (1763)

fara (1773)

dvě výklenkové kaple pod kostelem V Lipách (asi 1720)

dále barokní kamenné sochy Jelínků:

• kamenný kříž u křižovatky Stakorské a Boleslavské ulice
• sv. Vojtěch Na Průhonu
• výklenková kaple na náměstí se sochami sv. Antonína, sv. Jana, sv. Václava, sv. Šebestiána
• Panna Marie na průčelí kostela Povýšení sv. Kříže
• sv. Josef Kalasanský na průčelí kostela Povýšení sv. Kříže
• sv. Jan Nepomucký před zámkem
• sv. Václav v ulici Tesařské
• sv. Jan Nepomucký za zámkem u statku
• sv. Jan Nepomucký V Lipách
• Panna Maria Karlovská – mezi Kosmonosy a Ml. Boleslaví

Kromě stavitelství je baroko významné i rozmachem hudby a literatury. V tomto směru bylo na tu dobu naprosto nevídaným činem v malé obci postavení gymnázia, svěřeného Piaristům, řádu zbožných škol. Gymnázium působilo v Kosmonosích od založení v roce 1688 až do nuceného odchodu v roce 1784 – na opakované žádosti tamních radních. Historie bude obsahem připravované brožury. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že na gymnáziu studovali významní barokní a klasicistní hudební skladatelé, mimo jiných František Xaver Brixi, Jiří Antonín Benda, Jiří Ignác Linka (Linek). Slavnými se také stali někteří profesoři gymnázia, např. lingvista Jan Kapoun, historik a topograf Jaroslav Schaller (autor 16 svazkového místopisu – Topographie des Königreich), historik Nikolas Adaugt Voigt, studoval zde i průkopník české slavistiky Václav Fortunát Durych.

I když bylo gymnázium otevřeno všem dětem, tedy i Kosmonos, obecné vzdělání jim bylo umožněno až v roce 1781, tři roky před odchodem piaristů do Boleslavi.

Jaký byl život obyvatel Kosmonos

Černínské panství bylo velmi rozsáhlé, ale během doby se vlastníci velkorysou výstavbou dostávali do finanční tísně a postupně některé dílčí části prodávali. Zajímavostí té doby byly „tři obce“ v jedné: panská, řemeslnická (osvobozená od „ochranné dani“ /Schutzgeld/) a selská, poslední dvě se svým vlastním rychtářem. Hlavním „zaměstnáním“ bylo rolnictví, dlužno podotknout nevolnické, což byl nejtěžší stupeň poddanství, kdy nevolník byl zcela ekonomicky i osobně bezprávný a plně závislý na rozhodnutí vrchnosti. Robotovat museli všichni: sedláci, chalupníci či baráčníci (ti poslední vesměs bezzemci) a to denně. Relativní výhody měli řemeslníci, z nichž značná část se do Kosmonos přistěhovala odjinud, a byla pro ně vystavěna (nebo panstvem podpořena) opět zvláštní čtvrť (dnes např. Tesařská ul.). Teprve v roce 1680 byla robota zakázána v neděli. Je příznačné, že nevolnictví skončilo (Josefem II.) téměř ve stejném roce, kdy končila éra baroka. Další možnost zaměstnání poskytla v roce 1763 nově postavená textilní manufaktura (kartounka – potiskování látek) v pozdně barokní resp. klasicistní budově, známé později jako Štift. Pro dělníky byla vybudována domková obytná čtvrť „Svaté pole“ na severním okraji obce. Platilo se krejcary a groši. Nápisy na nich byly německé, pouze jeden typ, měl český nápis “maley gross“. Jeden groš byl známý trojník, čili tříkrejcar, naopak třetina krejcaru byla grešle, vzácností mezi prostým lidem byl stříbrný tolar (později vzor dolaru) a zlaté – zlaťáky (dva na tolar) byly již téměř výhradně platidlem šlechty. Délkovými mírami byly palec, dlaň, loket, střevíc (stopa). Ploché míry se týkaly hlavně polností, odtud lán (pozemek, který mohl být v době orby obdělán jedním koňským potahem = asi 16–18 ha) a korec (německy strich, asi 0,3 ha). Tekutiny, hlavně pivo, se měřily na žejdlíky, což byly 4 čtvrtky (kvarty, to hlavně na víno), naopak 4 žejdlíky byla pinta. Pak sud, který se dělil na 4 věrtele. Velmi těžký život prostého lidu byl zpestřován vedle svátečních nedělí poměrně velkým počtem církevních svátků, z nichž místní charakter měly poutě a posvícení. Lidovou tvořivostí vznikla řada pohádek a pověstí (Žižka, Blaničtí rytíři), kramářských písní, v té době se najdou i počátky české balady (Osiřelo dítě). Je příznačné, že teprve v roce 1781 bylo zrušeno nevolnictví, ale to už jsme v jiné době. Přijměme tuto dobu objektivně za rozporuplnou, ale buďme hrdí na hmotný odkaz našich předků. Kosmonoské barokní památky jsou našim „rodinným stříbrem“. Máme morální a ušlechtilou povinnost toto kulturní dědictví chránit .