|
Dramatický pořad k osudovým osmičkám našich novodobých dějin (20. století) formou volně navazuje na úspěšné květnové představení "Živé obrazy z 30.leté války (1618 - 1648)". Každý osmičkový rok - 1918, 1938, 1948, 1968 a 1988 + 1 - bude představen ukázkou z politických zpráv, literatury, poezie, hudebním hitem, módy, dopravního prostředku, ale i dobových uniforem státní moci - ne vždy půjde o nadsázku, protože téměř všechna data v sobě skrývají i tragické chvíle.
V pořadu vystoupili jak profesionální herci, tak především ochotníci, je stále prostor pro další zájemce a nápady. Všechny - diváky i potenciální účastníky zve Muzejní spolek a Osvětová beseda. Jako vždy bylo k dispozici občerstvení.
Muzejní spolek Kosmonosy a Muzeum Mladoboleslavska
uspořádaly dne 5. května vernisáž výstavy
"Třicetiletá válka v Evropě, Mladoboleslavsku a Kosmonosích inter arma non silent musae”
jako o příspěvek k výročí osudových osmiček v našich dějinách.
"Živé obrazy z období třicetileté války"
Muzejní spolek letos slaví již čtvrté výročí od jeho vzniku. Byl 5.května 2004 oficiálně zaregistrován a zároveň založeno Muzeum Kosmonosy. V roce 2008 se věnoval v souladu s celonárodní muzejní koncepcí výročím osudových osmiček. Kromě expozice nabídl Muzejní spolek a Osvětová beseda ve spolupráci s OS Partnerství měst, Obec baráčníků a Český svaz žen doprovodnouh akci v historických kostýmech
Je pozoruhodnou souhrou snad náhod, že letopočty končící osmičkou mají pro dějiny našich zemí často tak klíčový a osudový význam. Mnohé tyto osmičky spolu i podivuhodně souvisí a dokládají, že dějiny proudí jako jednolitý tok. Takto jsou k sobě nejzřetelněji připoutána léta 1618 a 1648. Rámují čas, kdy v Evropě zuřil dosud největší ozbrojený konflikt jaký tento kontinent poznal, totiž Třicetiletá válka.
S trochou historiografického cynizmu lze o této válce říci, že vlastně přijít musela. Vyvrcholily v ní mnohalété spory vyplívající ze stále se rozevírajících nůžek mezi katolickým jihem Evropy a stále sílícím protestanským (zvláště luteránským a kalvinistickým) severem. Procesy nesoucí vášně měnící se v extrémizmus a plodící netoleranci, jímž oleje do ohně řádně přilévala prostá vidina kořistnění karieristů a mamonářů, hojně zastoupených na obou stranách. V ještě širších souvislostech je tuto dobu možné chápat také jako veliký střed myšlení, kdy na sebe narážejí dva extrémy, které již nelze dělit na protestantské a katolické, - totiž jakýsi "extrémně" duchovní pohled na svět, jako dědictví středověké scholastiky (přestože středověk byl v metodách velmi racionální) s pohlede jaksi přespříliš "rozumovým" což je dědictvím renezance (ačkoliv ta dovedla být též velmi "nerozumná"). - Rozčarováním z těchto ostrých pólů byla do značné míry právě třicetiletá válka.
Historicky bývá členěna do čtyř částí: Válka Česko-falcká, 1618–1623, Dánská válka 1625–1629, Švédská válka 1630–1635, a válka Švédsko-francouzská 1635-1648. Vlastní konflikt začal povstáním protestantských stavů v zemích Koruny české proti absolutistické nadvládě habsburského domu a jeho autoritářské politice, prosazující výhradně římsko-katolické vyznáníí. Další mocenský boj probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem označovaný také jako osmdesátiletá válka, která také značně ovlivňovala boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu protestantů z obavy o přílišnou moc Habsburků stvrdil mocenské zájmy na pozadí třicetileté války. První roky bojů probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, nicméně na většinu dalších let války se boje přesunuly mimo tato území v důsledku toho, že se habsburkům podařilo značnou část bitev vyhrát a přesunout boje na území Svaté říše římské, ovládaného protestanty.
Válka též způsobila značný úbytek obyvatelstva. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až o padesát procent, ale na území dnešního Braniborska až o polovinu a na dalších místech až o dvě třetiny. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, počet obyvatel zde rovněž poklesl o jednu třetinu. Válka skončila sepsáním vestfálského míru v roce 1648, z něhož pak nejvíce získaly protestantské státy a Francie. Politická mapa Evropy se však příliš nezměnila, s výjimkou Zemí koruny české, kde na dlouhá léta skončilo období náboženské tolerance a plné státní suverenity.
"Živé obrazy z třicetileté války" byl název akce, (konané přesně 390 let a jeden den od památné pražské defenestrace), jejímž cílem bylo právě několika obrazy a dramatizacemi připomenout významné události a momenty doby, která běh českých dějin tak významě ovlivnila. V úvodu proběhla volná rekonstrukce legendární vědecké pitvy, provedené doktorem Janem Jeseniem, pozdějším rektorem pražské univerzity, renezančním vzdělancem a vědcem. Jeho živá diskuze s Václavem Budovcem z Budova a Kryštofem Harantem z Polžic, ale též univerzitním profesorem, vědcem a botanikem Adamem Zalužanským ze Zalužan (u Mladé Boleslavi), přenesla diváka ještě do mírových časů Rudolfinské Prahy, přející umění a vědám. Jakoby se však nad veselím častováním těchto mužů své doby, již vznášel Damoklův meč budoucích krvavých let, jimiž nám v průběhu akce byl průvodcem Jiřík Kezelius Bydžovský, slavný boleslavský primas (dnes bychom řekli náměstek primátora) jenž nám z těchto let zanechal slavnou "Boleslavskou kroniku". Ta je dnes považována za pramen obrovské ceny, neboť nám zmíněné reálie podává (mimo jiné) v kontextu zdejšího regionu. Následovala zmíněná pražská defenestrace. Z okna české kanceláře Pražského hradu (v našem případě prvního patra Kosmonoského zámku) vylétli dva zemští místodržící Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a do třetice písař Filip Fabricius. Ani tehdy (ani při naší rekonstrukci) si příliš neublížili (jen Slavatu museli odnést) a hojili si své rány u vlivné paní Polyxeny z Lobkovic v jejím hradním paláci. Písař Fabricius ovšem nemeškal a celou lapálii jel operativně loiálně oznámit do Vídně císaři. Za to, obdržel později šlechtický titul s přídomkem "von Hohenfall..." Skupina vojáků z třicetileté války "Valdštejnská garda" pak přivítala v Kosmonoském zámku vzácnou návštěvu: Tehdejší majitel zámku, generál Gottfried Wilhelm z Pappenheimu zde přivítal generalisima císařských vojsk, muže ostře řezaných rysů i mravů, Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna, vévodu Frýdlantského. Kdo by věřil, že tento svého času bezmála nejmocnější muž Evropy, byl kdysi chudým a "nedokolébaným" šlechtickým sirotkem, ze zchudlé českobratrské větvě svého rodu, který nedovedl nikdy k nikomu citově přilnout. V následném rozhovoru Pappenheim předvedl za živého zájmu Valdštejnova a galantního sekundování manželek obou pánů, svou proslulou přilbu "pappenheijmku", jeden ze symbolů válečnictví 17. století. Diskuze pak směřovala k předtuše velkého konfliktu se švédským a saským vojskem pod vedením švédského krále Gustava Adolfa, ke kterému později došlo u severoněmeckého městečka Lutzen. Bitva která zde započala 16.11. 1632, patřila k největším krveprolitím třicetileté války. Skončila nerozhodně, padl v ní však Gustav Adolf i generál Pappenhaim. Rok a čtvrt na to byl pak v Chebu zavražděn sám vévoda Valdštejn.
Významnou stopu v Boleslavském kraji zanechala též vojska švédské královny Krystýny (dcery padlého Gustava Adolfa posledního mužského potomka rodu Vasa) která v poslední etapě války pustošila Čechy a Moravu. S jejich zdejším počínáním je svázán zvláště generál hrabě Johann Banér, který se koncem třicátých let pohyboval na Kosteckém a Kosmonoském panství. (O jeho zdejším počínání se v hojné míře zmiňuje Josef Pekař ve své proslulé "Knize o Kosti"). Ve svém "živém obraze" se Banér představil hřmotným hlasem drsného muže, pro nějž byla válka a kořistnění jediným poznaným způsobem života. - Jaký kontrast k moudrému rozhovoru mužů okolo Jessenia...
Nevýraznou epizodou ve složitých dějinách této války, ale mezníkem v dějinách Kosmonos byla roztržka mezi synem padlého Gottfrieda z Pappenheimu Adamem a více jak šedesátiletým hrabětem Goltzem. Prameny uvádějí: ..(viz .citace...)
Zbytečně zmařený život mladého Adama z Pappenheimu nám může dokládat skutečnost, že nešťastné reálie nešťastné doby se týkají a postihují každého, napříč společenskému postavení. Doba svým způsobem, takříkajíc "semlela" každého, a jen těžko dnes optikou současnosti rozplétáme složité nitky a pohnutky, které tehdejší lidé vedly k těm či oněm činům. Může se nám dnes zdát
nelogické, proč na samém závěru strašného třicetiletí, v létě 1648 pražané bojovali na Karlově mostě se Švédy, když nás ti chtěli osvobodit od absolutistické nadvlády Habsburského domu. Odpověď je na snadě: Kdo z nich si tehdy ještě pamatoval předbělohorskou dobu? A kdo z toho mála kteří jí pamatovali, by si kvůli ní nechal vypálit dům, znásilnit ženu či dceru, nebo přijít sám o život od nenasytných vojáků, byť by i byli spojenci?
Právě tato švédská epizoda ukončila kosmonoské "živé obrazy". Na samotný závěr se z bojů "vyloupl" mladý jezuita Bohuslav Balbín. Nadšený historik a vlastenec, autor na svou dobu velice uceleného historicko-vlastivědného díla. Jeho "Epitome Rerum Bohemicarum" neboli Rozmanitosti Království Českého, jsou láskyplným, byť mnohdy kritickým, dílem, z něhož vystupuje úcta k rodné zemi, i zcela nové chápání pojmu "vlast". Dílo, jehož autor již počínal chápat to, čeho byl vlastně sám důkazem. - Toho co chtěla podtrhnout i naše kosmonoská akce, - že totiž dějiny , tento cenný - ba i nutný element objektivního poznání přítomnosti, nejsou nikdy černobílé, přesto, že se o jejich zmanipulování mnozí snažili a mnozí ještě snažit budou...
Jiří Bartoš-Šturc |